Božena Majerová

Před lety zde byla ředitelkou, teď sem sama chodí na hodiny angličtiny.

„Dnes jsme se učili používat sloveso have,“ vítá nás s nadšením a začíná vyprávět, proč pro ni jazyky byly vždy důležité. Božena Majerová je ve školství skoro padesát let – a tohle je příběh, který ji k němu přivedl.

Narodila jsem se v Obecnici, kde jsem s mými rodiči žila až do pěti. Poté jsme se přestěhovali do Příbrami a začala jsem chodit na 1. základní školu ve staré části města. Po absolvování základní školy jsem nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu, což byla předchůdkyně dnešního gymnázia.

Vždy jsem měla ráda práci s dětmi. Pracovala jsem v dětských organizacích, jezdila jako vedoucí na dětské tábory, byla pomocná cvičitelka v Sokole. Zpočátku jsem proto chtěla být dětskou lékařkou, i na základě inspirace tehdejším primářem dětského oddělení příbramské nemocnice.

Nakonec jsem však poslechla svého otce, který mi připomněl, že i přes můj výborný prospěch se na medicínu nedostanu, neboť naše rodina měla pomyslnou černou kaňku. Rodiče totiž odmítli vstoupit do strany. A nápad stát se vědkyní taky nepřicházel v úvahu. Rozhodla jsem se tedy pro pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, obor ruský jazyk a dějepis. Být učitelkou sice nebylo mé vysněné povolání, nicméně práce s dětmi mě vždycky bavila.

Fakultu jsem ukončila v roce 1968 a bohužel, přišel 21. srpen. Byl to snad nejhorší den v mém dosavadním životě. Ráno přišel bratr z noční směny a všechny nás probudil křikem: „Vy si tady spíte a obsadili nás Rusové!“ Byl to šok pro nás všechny. Pamatuji na slova maminky: „Honem, vstávat. Musíme nakoupit nějaké potraviny!“ Tak jsem byla vyslána, abych nakoupila zásoby. Všude plno lidí a všichni chtěli potraviny, potraviny, samé potraviny.

Když jsem přišla na náměstí, už tam stály obrněné vozy. Hlavně namířené na budovu okresního výboru KSČ. Bylo neuvěřitelné, jakou rychlostí to probíhalo. Když jsem procházela Pražskou ulicí, projížděla tam vojenská auta. Lidé utíkali a mačkali se ke zdem. Byl to zmatek, něco strašného.

Vojáci se usídlili v areálu dnešního stadionu na Litavce. Šli jsme se tam samozřejmě také podívat. Byly slyšet výkřiky jako „Ivane, jdi domů“ a podobně. Můj v té době nastávající manžel společně se sousedem jeli ten den do Prahy, aby tu hrůzu nafotili. Bála jsem se o ně, ale naštěstí se jim nic nestalo. My mezitím lepili po městě plakátky s citáty našich básníků na protest proti okupaci. I dnes mi při těchto vzpomínkách naskakuje husí kůže.

V září jsem nastoupila jako učitelka na ZŠ na Březových Horách. Učit ruský jazyk po okupaci, vůči kterému byla taková averze, mi přišlo zprvu úplně nemožné. Já měla ruskou kulturu ráda, převážně pak architekturu, ale musím uznat, že ty sovětské filmy, které se onehdá natáčely, byly naprosto nekoukatelné.

Ve školství jsem už čtyřicet šest let, takže se za ta léta vyskytla spousta úsměvných historek. Jednu z nich si dodneška živě pamatuji. Učila jsem jednu dálkově studující třídu na Vyšší odborné škole v Březnici. Když jsem jednoho dne šla do práce, to už bylo absolutorium za dveřmi, před budovou školy stál hlouček mých dospělých studentů, někteří z nich si krátili přestávku kouřením. Jeden z pánů mi galantně chtěl otevřít dveře. Vzápětí ho však jiný pán odstrčil, aby mi mohl otevřít on. Já si v ten moment vzpomněla na hlášku z filmu Marečku, podejte mi pero a otázala jsem se: „Pánové, a švestičky z vaší zahrádky by nebyly?“ Když jsem o hodinu později přišla na poslední společnou hodinu k nim do třídy, bylo tam hrobové ticho. A jakmile jsem došla ke katedře, čekala tam na mě sklenice švestkového kompotu! K tomu všemu ještě vyběhli dva pánové s kyticí a s poděkováním za celou skupinu. „No, já vám velice děkuji, ale nemyslete si, že i přes tu kytku nebude zkoušení na zápočty!“ Potom jsem se už neudržela, rozesmála se a všichni se mnou.

Ať už jsem byla učitelkou, zástupkyní nebo později ředitelkou, kontakt s dětmi i s dospělými mě naplňoval. John Fitzgerald Kennedy prohlásil, že „svoboda bez vzdělání je nebezpečná, vzdělání bez svobody je zbytečné.“ A já vzdělání vždy podporovala a stále podporuji, zvlášť v dnešní době, kdy jsou takové možnosti a příležitosti.

Domnívám se, obzvlášť důležitá je v dnešní době znalost jazyků, kde jsme vždy zaostávali. Já sama se nyní na stará kolena učím angličtinu, shodou okolností tam, kde jsem dlouhá léta učila. Jsem toho názoru, že každý by měl vyzkoušet všechno. A to vřele doporučuji i vám.

■ text: Karel Kraus a Zdeněk Kubát, foto: Karolina Ketmanová

Další články: