Památník Vojna

Nemusíte se vydávat daleko, abyste se na vlastní oči přesvědčili, jak hrůzně se dokázaly některé režimy a dějinné epochy chovat k vlastním i cizím občanům.

Pět kilometrů jihovýchodně od Příbrami se nachází jediný alespoň částečně dochovaný komunistický lágr v Česku.

Uprostřed lesů jihovýchodně od Příbrami, v místě známém výskytem železné, stříbrné a uranové rudy, byl v letech 1947–1949 vybudován německými válečnými zajatci pracovní tábor. Pojmenování dostal podle nedalekého vrchu Vojna, na jehož úpatí se nachází. Obdobná zařízení existovala rovněž na Jáchymovsku a Slavkovsku ve spojitosti s těžbou již zmíněné strategické uranové rudy.

Na přelomu 40. a 50. let 20. století museli být němečtí zajatci dle uzavřených mezinárodních smluv odsunuti do Německa. Nastal problém, jak zaplnit uvolněná pracovní místa.

V důsledku komunistického převratu v únoru 1948 a následného společensko-právního vývoje se rozhodlo tehdejší vedení státu využít pro tyto účely značné množství pracovní síly z řad tzv. chovanců tábora nucených prací, kteří začali od poloviny roku 1949 naplňovat bývalý zajatecký pracovní tábor na Vojně.

Zajatecký pracovní tábor na Vojně začali naplňovat lidé, kteří byli z politických důvodů, protiprávně, internováni bez soudu. Postupně zde vznikl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. V březnu roku 1950 měl 530 chovanců, o rok později již 761. Byli využíváni k plnění úkolů v rámci důlní činnosti i k zajišťování chodu lágru, včetně jeho rozšiřování. Ostrahu areálu vykonávala od května 1950 samostatná rota speciálního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) s názvem Jeřáb III.

K tomu, aby se občan dostal od tábora nucených prací, nemusel spáchat žádný trestný čin. Stačilo pouhé podezření, že čin může spáchat, a byl preventivně do tábora poslán. „Do tábora nucených prací mohl být zařazen člověk mezi 18. a 60. rokem života až na výjimky bez řádného soudu na dobu tří měsíců až dvou let z rozhodnutí funkcionářů NV, členů KSČ a KSS, kteří si tak vyrovnávali účty nejen se svými politickými odpůrci,“ píše František Bártík v knize Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů. „Význam táborů spočíval především v izolaci nepřátel tehdejšího zřízení, ti se měli převychovat prací, za kterou měli dostávat řádnou mzdu, a politickými školeními na platné spoluobčany budující komunistickou společnost.“
„Nejprve jsem byl nasazen jako odklízeč, potom jako zámečník u ventilace. Pracovní doba byla 8 hodin vždy ve 3 směnách. Normy byly velice vysoké a z větší části nemohly být splněny. Naše norma byla ruským instruktorem zvýšena oproti normě civilních pracovniků. Zacházení bylo zčásti velmi brutální, neboť po 8 hodinách práce na šachtě přišly vždy ještě 2 hod. dodatečných prací přes den v táboře,“ vzpomíná jeden z tehdejších vězněných v knize Františka Bártíka.

Reorganizací byl v roce 1951 Tábor nucených prací Vojna přeměněn v Nápravně pracovní tábor Vojna, což bylo vězeňské zařízení. Na Vojnu byli umisťováni především „nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločinci“, tedy lidé z řad stoupenců demokracie odsouzení nejednou ve vykonstruovaných procesech na 10 a více let, nejčastěji za velezradu, pokus o velezradu, napomáhání k velezradě, vyzvědačství, pokus o nedovolené opuštění republiky, podvracení lidově demokratického zřízení. Spolu s nimi zde absolvovali výkon trestu také vězni kriminální, retribuční a odsouzení za tzv. černý obchod.

Touha po svobodě vedla mnohé z vězňů k organizování pokusů o útěk, vesměs neúspěšných. Docházelo i k protestním akcím, známá je například hladovka na táboře Vojna v červenci 1955, která skončila 11 rozsudky za velezradu a pobuřování, s tresty v rozmezí od 4 do 12 let. Korunním svědkem při vyšetřování tohoto případu se stal retribuční vězeň Pampl, za okupace příslušník nacistického sicherheitsdienstu, který organizátory akce z řad politických vězňů prozradil státní bezpečnosti. Po pěti letech se dostal za vzorné chování na svobodu, naopak poslední z iniciátorů hladovky byl na svobodu propuštěn až na amnestii v roce 1968.

V dlouhé řadě jmen politických vězňů upoutají pozornost ta, která patří lidem, co se v předchozím historickém vývoji výrazným způsobem zasloužili o náš stát. Poúnorové Československo se jim „odměnilo“ nuceným pracovním nasazením při těžbě uranu za ostnatými dráty. Nechyběli mezi nimi známí vědci, umělci, duchovní, politici, sportovci (hokejoví reprezentanti, mistři světa z let 1947 a 1949).

Zvlášť hořkou ironií osudu je skutečnost, že se zde objevili mnozí hrdinové protifašistického odboje a spolu s nimi i jejich nedávní protivníci, hitlerovští váleční zločinci, příslušníci bývalého nacistického aparátu, kolaboranti a zrádci, které v nejednom případě vedení tábora záměrně dosazovalo na místa kápa mezi potrestanými. A s těmito vězni museli strádat dlouhá léta lidé zcela nevinní.

V souvislosti s úbytkem vězňů po amnestii v roce 1960 a s ohledem na další provozní důvody byl tábor Vojna k 1. červnu 1961 zrušen. Zbylí vězni byli z části převedeni do nedalekého NPT Bytíz. Toto vězeňské zařízení funguje doposud, avšak v jiných podmínkách. Areál Vojny využívala v letech 1961–2000 armáda. V lednu 2001 byl areál vyhlášen kulturní památkou a v roce 2005 po náročné rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti.

Další články: