Horymír versus Březové Hory

„U Březových dolů netušil nikdo nic zlého,“ píše Alois Jirásek v pověsti O Křesomyslu a Horymírovi. Horníci toho večera bezpečně ulehli a probudil je až oheň a dým, když jim pozdě v noci začaly hořet střechy nad hlavou. „Jako zmatení vyrazili ven, nebo vynášeli majetek a náčiní, sháněli děti. Vtom se na ně obořili Horymírovi lidé a sekali do nich meči a bodali oštěpy. Vladyka sám na Šemíku se míhal s mečem v ruce mezi boudami, a již opět na dolech u jam křičel na své, aby kazili, hubili vše.“  

I se zajížďkou přes Neumětely se Horymír do rána stihl vrátit na Vyšehrad. Zbytek pověsti je už známý. Když se kníže Křesomysl dozvěděl, jaká tragédie potkala jeho horníky, nechal neumětelského vladyku uvrhnout do žaláře. Jeho poslední přání, projet se na Šemíkovi, vyústilo v legendární skok z vyšehradské skály do Vltavy a následný úprk zbraslavskou rovinou k Neumětelům. Druhého dne se Horymír vrátil na Vyšehrad, kde mu Křesomysl odpustil.  

Na spor mezi neumětelským vladykou a březohorskými horníky bylo ale zaděláno už dříve. „Za Křesomyslova panování hleděli si lidé více hor nežli orání a stád. Přemnozí se vydali na hledání kovů v hlubinách země,“ uvádí Jirásek. Kníže Křesomysl těžbu podporoval, horníkům dokonce dával privilegia a blyštivých kovů si vážil víc než chleba. Václav Hájek z Libočan píše: „Hory na Březovém, jinak příbramské, mnoho stříbra z sebe vydávaly a ti dolové stříbrní takové nesli užitky, že se všickni divili. Protož mnozí se byli na to vydali a tím velmi bohatli na peníze a na stříbro, ale chlebové hynuli.“

Mezi horníky a vladyky, kteří se věnovali zemědělství, zavládl konkurenční boj. Deputace vedená Horymírem se vydala na Vyšehrad, aby si stěžovala knížeti. Křesomysl ji ale odbyl. Když se o této epizodě dozvěděli příbramští horníci, zorganizovali pomstu. Jedné noci vtrhli do Neumětel, zapálili Horymírovu tvrz a pobrali kořist. Horymír vyvedl Šemíka ze stáje a stihl utéct. „Ať zčernám jako uhel, ať mne rozsekají mým vlastním mečem, jestliže všechno to nepomstím, jestliže jim všechno nesplatím! A víc, a hůř!“ zvolal prý směrem k požáru. Březohorská odveta záhy následovala.  

Problém celé pověsti? Její autor

Pro české dějiny představuje 9. století jakousi prázdnou krajinu. Mezeru, která je vyplněna téměř výlučně legendami, bájemi a pověstmi. Přesně do tohoto období spadá i údajný spor mezi Horymírem a Křesomyslem, ten se měl odehrát v roce 846. Kronikář Kosmas, hlavní zdroj informací o starých pověstech českých, tento příběh ale nezná. A Horymíra nezmiňuje ani Dalimil. Kosmas sice jmenuje knížete Křesomysla, ale pouze jako jednoho z řady. S pověstí přichází Václav Hájek z Libočan.  

Vladyka Horymír a jeho věrný kůň Šemík tedy ožívají až v 16. století. Vyfabuloval si je Hájek? To zůstává záhadou. Mohlo se jednat o vyprávění, které se tradovalo mezi zdejšími obyvateli. Václav Hájek chvíli působil jako farář v Rožmitále pod Třemšínem, třeba se tu mohl s lokální pověstí seznámit. To by vysvětlovalo, proč ji nezaznamenal Kosmas – možná ji neznal, možná mu nepřišla důležitá. Nebo v jeho době zkrátka neexistovala, protože je až Hájkovým dílem. Mohl si upravit původní středověké vyprávění a posunout ho o několik století zpátky. Dá se těžko předpokládat, že by se pověst, která oslavuje feudála na úkor poddaných, dochovala v anonymní ústní tradici až do roku 1541.

Podobnost – a ne jednu – tu lze najít s příběhem Tristana a Isoldy, francouzského rytířského eposu z 12. století. Tak například: král odsoudí Tristana na smrt upálením, ten si ale vyprosí poslední přání před smrtí: pomodlit se sám v kapli nad útesem. Když se do ní dostane, vyrazí zadní okno a skáče ze skály. Na břehu už na něj čeká věrný kůň a meč. Ani český Šemík není původní, ten přicestoval z německé hrdinské epiky, z eposu Rosengarten, ale vyskytuje se už ve staré sáze Thidreksága. Tam se jmenuje Skemming. 

Důlní činnost na Březových Horách až od 12. století

Další protiargumenty spočívají v historické nepravděpodobnosti celého příběhu. Pověst předpokládá rozvinutou těžbu stříbra a drahých kovů, ta ale počátkem 9. století neexistovala. Archeologické výzkumy naznačují počátky těžby v okolí Bohutína (u hájovny U Prokopa) v posledních stoletích před naším letopočtem, většina pozůstatků po důlní činnosti v údolí Litavky (mezi Bohutínem a Březovými Horami) však spadá do 12. a především 13. století.  

První písemnou zmínku představuje až věnovací listina z dubna 1311, v níž pražský občan Konrád z Příbramě předává biskupu Janovi svoji příbramskou huť. Dá se předpokládat, že na Příbramsku také došlo k přechodu od rýžování zlata k hornické těžbě. Ta ale probíhala spíše při povrchu, optimální ložiska ležela mnohem hlouběji. Na Březových Horách bylo do konce středověku dosaženo hloubky nejméně 100 metrů. To měla dokazovat stará výdřeva s vyrytým letopočtem 1523, která byla později nalezena v této hloubce v prostorách bývalého dolu Veselého rytířstva (u dnešního kostela sv. Vojtěcha).

Jen do roku 1725 byla vytěžena pouhá 2 % celkové produkce získané v revíru. Důlní činnost v Bohutíně a na Březových Horách měla největší význam v 19. a 20. století, i díky technickým a ekonomickým reformám J. A. Alise. Jedním z jeho nejzásadnějších zásahů byl přechod do hlubších částí ložisek.

■ Václav Bešťák