Svatá Hora a básně

„Velmi mě překvapilo, že tuto knihu nemáme v archivní regionální knihovně. Je to velmi krásná, poetická báseň. Vyzařuje z ní hluboká úcta ke Svaté Hoře i láska k Brdům,“ odpovídá Věra Smolová na otázku, čím ji báseň Na Svaté Hoře tak okouzlila. Hanuš Jelínek dílko napsal v roce 1933, v době, kdy se jeho zdravotní stav zhoršoval. V textu je ukryta vzpomínka na jeho mládí i touha vrátit se do něj – a stát se opět studentem, básníkem s dlouhými pačesy. „Úplně jsem se při čtení té básně vžila do toho, jak mohlo vypadat jeho bujaré mládí.“

Tehdy Jelínek bydlel ve staré Příbrami, v domě na nároží Palackého a Dlouhé ulice, kde stával také hostinec U Koníčka, a mohl pravidelně sledovat procesí, která tudy putovala na Svatou Horu. Mladého Jelínka zajímaly spíše dívky z těchto průvodů, báseň je přesto zároveň dobrým popisem toho, jak procesí vypadala, jaké sochy se v nich nosily nebo jaké písně se během nich zpívaly. „Je to svým způsobem – nechci říct satirický, to se nehodí, ale – úsměvný pohled na ně,“ dodává Smolová.

„Jelínek tato procesí popisuje veselou formou, kupodivu je ale v básni obsaženo i svatohorské mystérium. Tihle moderní lidé minulého století si z toho všeho sice dělali legraci, na druhou stranu značný respekt k posvátnému místu je v básni rozhodně přítomen.“ Hanuš Jelínek byl typický tradiční katolík, víra pro něj znamenala součást života. „Nijak zvlášť ji asi neprožíval. Byla to zdravá víra, kdy respektuji určitá pravidla, o některých věcech nepochybuji, ale svou víru si přizpůsobuji podle svého věku. Mladého hocha obvykle zajímají mladá děvčata víc než Bůh.“

„Ke vzpomínkám se člověk vrací na konci života“

Na rozdíl od jiných děl Hanuše Jelínka tato báseň stála dlouhou dobu stranou pozornosti. „Kniha vznikla jako neprodejný výtisk pro autory a nakladatele, kteří ji vydali jako vánoční a novoroční pozdrav,“ vysvětluje Věra Smolová, proč tomu tak bylo. Sama ji měla poprvé v rukou v Knihovně Národního muzea před třemi lety, když se připravovala výstava Hanuš Jelínek a Příbram. „Byl to soukromý tisk, jakýsi vánoční dar. Pokud si to ale spojíme s okolnostmi, za jakých Jelínek báseň napsal, je to opravdu nádherná vzpomínka na ztracené mládí a rodné město.“

V roce 1927 se u u Jelínka začaly objevovat první zdravotní potíže, čtyři roky nato požádal o předčasné penzionování. „Věděl, že je nemocný a že už jeho život možná nebude dlouhý.“ Báseň Na Svaté Hoře svým pojetím připomíná jeho pozdější a mnohem známější knihu Zahučaly lesy. Tu sepsal během války. „Ke vzpomínkám se člověk vrací na konci života nebo když je mu těžko. Je přímo symbolické, že se za svým životem ohlédl za druhé světové války, kdy byl nemocný a skoro slepý, takže celou knihu musel diktovat.“

„Všem mohu doporučit, aby si ji přečetli. Obzvlášť ta příbramská část je moc krásná, protože vystihl zdejší poměry naprosto dokonale.“ Jako člověk z maloměsta, který v dětství předčasně přišel o otce, byl zvyklý, že se o všechno musí zasloužit sám. „Byl neskutečně vnímavý a talentovaný a Příbram vždycky miloval.“ V patnácti letech například publikoval v Horymíru sonet k příležitosti prvního výročí březohorské důlní katastrofy. „Pro mladého muže je také důležité, že tady zažil svou první lásku,“ připomíná Smolová.

Kupkův knihomol

Zásadním momentem proto bylo, když se Hanuš Jelínek seznámil (a později oženil) s Boženou Jiráskovou, dcerou spisovatele Aloise Jiráska. Najednou se ocitl na zcela jiné společenské úrovni. Postupně se dostával do kruhů hlavních činitelů, kteří měli blízko ke vzniku Československé republiky. Velmi dobře se znal například s Edvardem Benešem, byl také při podepisování mírových smluv – a to ho řadí k významným osobnostem našeho národního hnutí.

V Paříži se v mládí také potkal s Františkem Kupkou. A opět to byla zajímavá náhoda, která přivedla Věru Smolovou ke zjištění, kdo je knihomolem na stejnojmenném obraze dnes světoznámého malíře Františka Kupky. „Ten obraz mě hluboce zaujal na výstavě Cesta k Amorfě, protože jsem znala úplně jiné Kupkovy obrazy. Tehdy jsem netušila, to se přiznávám, že muž na obraze je Hanuš Jelínek. Ve své knize Zahučaly lesy sice píše, že ho malíř maloval, ale četla jsem ji dávno předtím. Až když jsem začala připravovat jeho výstavu, knihu jsem si znovu pročetla, abych si ji oživila – a pak se mi to najednou spojilo.“

„Díky tomu, že byl překladatel z francouzštiny a že tento jazyk vyučoval, byl nablízku tehdejšímu politickému dění.“ Nejprve pracoval na ministerstvu zahraničí, později získal významný post ředitele ČTK v Paříži. „Dnes už jeho význam tolik nechápeme, ale pro zahraniční politiku první republiky a její kulturní vazby byla Francie a francouzská literatura mnohem důležitější než třeba angličtina a anglická literatura.“

■ Václav Bešťák