Ladislav Kadlec

Narodil jsem se v Kozičíně, kde žiju doteď. Ročník čtyřicet osm, takže si asi dokážete představit, v jaké době jsem to vyrůstal. Období plné servility, nesvobody a cenzury. Nebylo to rozhodně jednoduché. Jako malý jsem vyrůstal ve lži. Něco jiného se říkalo doma, něco jiného pak ve škole. Že Plzeň osvobodili Američani se mohlo povídat až po roce 1989. Do té doby osvobodila Plzeň Rudá armáda. Můj táta komunisty hodně kritizoval a já ho bral s rezervou. Říkal jsem si, že je asi jenom pomlouvá.   Ten chlap musí zmizet  

Ale to se mi stal takový zážitek, to jsem byl v páté nebo šesté třídě. Byl dějepis a dostali jsme knížku. Půlka třídy měla novou učebnici, zbytek starou. A ti, co měli starou, si museli vzít pero a měli jsme na jedné fotografii začernit jednoho pána. V nové učebnici už byl obrázek upravený. A v tu chvíli jsem si řekl: „To opravdu mi ten táta nelže, vždyť ta fotka tam byla, a najednou ten chlap musí zmizet, no to je asi podvod.“  

Ani já se vojně nevyhnul. Byl jsem u helikoptér na Balonce. To se mi tam stala taková zajímavá věc, nevím, jestli se vám to taky stalo. Jednou v zimě, mráz jako blázen, a já byl na stráži. Člověk se sice během dne osm hodin prospal, ale zpřetrhaně, takže jsem byl hrozně unavený. A já se opřel o takovou traverzu a vestoje usnul. No a teď mě probudily kroky, ale přešly mě. Ti lidi šli docela rychle a po 15 metrech jsem zařval: „Stůj, kdo tam?!“ Hrozně se lekli, trhli sebou a vynadali mi. Chtěli mě nahlásit a poslat do Sabinova za to, že jsem spal. „Ale já nespal,“ povídám. „A proč jste nás nezastavil podle předpisů,“ ptali se, ale hned jsem odpověděl: „No, tak jsem vás viděl, že jdete, a mně to došlo až potom...“ Chvíli jsem to s nimi řešil a nakonec, ani nevím jak, jsem se z toho vylhal.

V srpnu 68 jsem už na vojně nebyl, i když jsem být měl. Dostal jsem totiž modrou knížku. V ten den mě i bráchu vzbudila v pět ráno máma s tím, že nás obsadili Rusáci. Říkal jsem si: „To ne, vždyť musí přijet vojska OSN, to nejde.“ Autobusy v tu chvíli nejezdily, a tak jsme se nějak museli dopravit na pracoviště, na jednadvacítku. Tam byla těžní věž a na ní obrovská pěticípá hvězda. No a my jsme ji shazovali dolů. A tenkrát tam byl nějaký vedoucí, všichni plní euforie a zlosti vůči těm okupantům, a on jen říkal: „Kluci, neblázněte, vždyť tu hvězdu tam budete dávat zpátky.“ My jsme ho považovali za ohromnýho vola, jak může něco takovýho říkat.  

Tehdy jsem byl myslivcem a měl doma kulovnici. Když vojáci jezdili pro vodu, tak jezdili s cisternou a doprovázel to SKOT, střední kolový obrněný transportér. A v něm leželi ti Rusáci s flintama. A jezdili takovou zatáčkou u skály. A já si říkal, že jednoho zastřelím. To musím udělat. V rozhlase ale pořád hlásili, ať nic neděláme, ať se na to vykašleme. Nakonec jsem od toho upustil.  

Když přišel listopad 1989, bylo to u nás všelijaké. Do některých měst a obcí se zprávy z Prahy dostaly skoro hned, jinde to trvalo i několik dnů. Ta místní garnitura se toho nechtěla vzdát. V reakci na generální stávku 27. listopadu se dokonce uvažovalo, že se zamkne budova vodovodního podniku, aby z budovy nemohl nikdo v pondělí o poledni odejít. No a víkend skončil a ke stávce se přidali i ti největší stalinisti, kteří doposud samotní režim vychvalovali.