Jana Skořepová

Začala bych tím, že jsem se narodila v Březnici do rodiny československého husitského faráře. Se svými dvěma sestrami, maminkou a babičkou jsme zde společně vyrůstaly v křesťanském duchu. Od roku 1948 jsem žila na Březových Horách, kde můj otec působil jako farář. Absolvovala jsem zde základní i střední školu s maturitou. Podání mé přihlášky na vysokou školu pedagogického směru bylo zamítnuto pro mé údajné „náboženské zatížení“. Bylo mi dovoleno pouze studium technických či zemědělských oborů.  

Nastoupila jsem jako nekvalifikovaná síla do administrativní práce do potravin – ani zde mi nebylo umožněno dálkové studium pedagogického směru při zaměstnání, protože nebylo k mé profesi potřebné.  V roce 1964 jsem se vdala. Po narození dvou dcer jsem se rozhodla podat přihlášku již pod svým novým jménem na pedagogickou fakultu v Praze. Vystudovala jsem ji a nastoupila jako učitelka v příbramské mateřské škole.  

Měla jsem „štěstí“, že nastala potřeba, aby byla v Příbrami zřízena třída pro děti s různými handicapy. Ráda jsem se zapojila do spolupráce s pedagogicko-psychologickou poradnou. Na Karlově univerzitě jsem navíc absolvovala dálkové studium speciální pedagogiky, díky tomu jsme mohli začít pracovat s novými metodami. Zřídili jsme malou tělocvičnu se speciálními pomůckami, zavedli kurzy dětské jógy, keramické dílny, spolupráci s logopedy a dětským psychologem, jako první v okrese zřídili I. a II. třídu ZŠ s omezeným počtem dětí jako detašované pracoviště. Předběhli jsme určitě svoji dobu, přesto jsme měli stále dost nepochopení a problémů s inspekcí a nadřízenými pracovníky, kteří nechtěli uznat nutnost speciální péče mateřské školy o dítě. Jsem ráda, že chod tohoto speciálního zařízení dále trvá. 

V roce 1984 jsem se stala ředitelkou této školky a ve funkci vydržela až do odchodu do důchodu. Po sametové revoluci všem ředitelkám byla spolupracovníky vyslovována důvěra pokračovat ve funkci. Mnohé ji nedostaly. Já jsem ji od svých kolegyň vždy získala. Bylo to štěstí, kdyby nenastal ten přechod, tak bych musela vstoupit do KSČ. To bych nejspíš odešla z funkce a stala se učitelkou. Nechtěla jsem a nechci být v žádné politické straně. Za svůj život se zodpovídám svojí prací.  

Potom nastala druhá etapa mého života. Ještě v důchodu jsem zpočátku vypomáhala s dětmi v „mé školce“, bylo-li potřeba zastoupení. Potom se můj zájem a snaha zaměřily na církev. Můj otec pracoval jako farář 55 let a mnoho pro ni i lidi kolem sebe udělal. Nechtěla jsem dopustit, aby jeho působení zaniklo. Omezení studia teologie za dob komunismu zapříčinily, že nebyla náhrada za staré faráře. V důchodovém věku jsem vystudovala Husův institut teologických studií a začala působit jako pastorační asistentka. Následně jsem se stala farářkou, kterou jsem dodnes.  

Církev československá husitská oslavuje letos 100 let svého vzniku – snaží se být přístupná naší společnosti svojí sakrální, ale i sociální formou. Pořádáme koncerty, výstavky, workshopy a přednášky. Vážíme si spoluúčasti dětí našeho Dětského domova Husita, které nám pomáhají v udržování zahrady kostela a fary.