Martin Čermák

Anesteziologicko-resuscitační oddělení nepatří k místům, která by člověk dvakrát vyhledával.

Tím spíš nás překvapí, když tady narazíme na usměvavého a velmi pozitivního lékaře. „Asi je to nějaká obrana, jinak bychom se tady zbláznili,“ směje se. V Nemocnici Příbram pracuje Martin Čermák od roku 2011 – a tohle je příběh, který ho sem přivedl.

Pocházím z Mokrovrat na Novoknínsku. Na gympl jsem chodil na Dobříši a už tady mě bavily přírodní vědy, biologie a chemie. Vystudoval jsem 1. lékařskou fakultu, která byla zaměřena všeobecným směrem, takže jsme měli vhled do všech oborů. Jediné volné místo, které jsem po škole našel, bylo na interně v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Ta práce mě bavila, ale rok jsem ji dělal prakticky zadarmo.

Začátky byly těžké. Když vyjdete ze školy jako doktor, máte sice diplom a spoustu teoretických znalostí, ale vlastně moc netušíte, jak se léčí lidi. Lékařem se stanete, až když se naučíte spojovat věci dohromady. A to se učíte celý profesní život.

Pak se uvolnilo místo na ARO, a tak jsem se dostal k intenzivní medicíně. Pod Petřínem jsem pracoval třináct let, pak jsem přešel do Příbrami a tady jsem od roku 2011. Intenzivní medicína je mi nejbližší, protože v ní vidím smysl. Když se staráte o pacienta, u kterého vidíte šanci na přežití padesát na padesát, a léčba se povede a zabere, ten pocit je nepopsatelný. Je tu i samozřejmě stinná stránka, v intenzivní medicíně se hodně umírá, protože ty stavy jsou mnohdy neřešitelné a ani naší léčbou nedokážeme dělat zázraky. Pak přichází na řadu těžké rozhodování, koho ještě léčit a komu léčbou vlastně už škodíme a jenom mu prodlužujeme utrpení.

Takového rozhodování máme bohužel spoustu. Scénář je často takový, že nám záchranná služba přiveze pacienta v bezvědomí. My o něm nic nevíme. Nevíme, co mu je – o tom je celá učebnice medicíny. Obzvlášť těžké je to u mladých lidí, pokud je to něco náhlého jako akutně vzniklé krvácení do mozku, které se nedá operovat a je jasné, že ten pacient zemře. Pak se do toho přidává společensko-etická rovina: když třeba víme, že orgány toho pacienta mohou být poskytnuty dalšímu příjemci a zachránit někomu dalšímu život.

Člověk musí být dost bezemoční. Dennodenně jsme vystaveni tlaku, kdy rozhodujeme o životech lidí, a tato rozhodnutí musí být správná nejen odborně, ale i eticky. Musíme se od toho nějak oprostit, ale ne vždycky to jde. Stává se, že mi kolegové volají domů a potřebují s něčím poradit, a o některých věcech stejně nemůžete přestat přemýšlet. Abych se z toho nezbláznil, tak musím dělat i něco jiného – mám rodinu, děti, mám rád hudbu, rád koukám na filmy, rád chodím do přírody. Děti jsou malé, tak se s nimi učím a hraju si s nimi, a to je takový příjemný relax, při kterém člověk úplně vypne.

Koronavirus se u nás začal řešit v okamžiku, kdy jsme viděli první zprávy z Itálie. Začátkem března se ustanovil krizový štáb, nemocnice se zavřela pro návštěvy, plánované operace se odložily a vlastně nikdo nevěděl, co bude následovat. Vyhradili jsme lůžka pro „covidové“ pacienty, objednali další dýchací přístroje a začali shánět ochranné pomůcky. I když jich na začátku bylo třeba méně, nikdy jsme neměli pocit, že bychom se neměli čím chránit.

Když se k nám dostal první pacient, který byl ve velmi těžkém stavu a nemoc u něj měla ten nejhorší průběh, naše oddělení začalo fungovat v úplně jiném režimu. Pokaždé, když jsme k němu vstupovali, museli jsme se kompletně obléct do ochranných pomůcek – do holinek, pláště, měli jsme samozřejmě respirátor nebo masku s filtrem a troje rukavice. Hrozně těžce se v tom pracovalo, jednou jsem v té masce byl asi dvě hodiny a opravdu jsem si myslel, že omdlím. Ale chránit jsme se museli, protože úplně nejhorší scénář by byl, kdybychom se od toho pacienta nakazili my všichni. To by pro nemocnici znamenalo kolaps. Intenzivní medicínu moc doktorů neumí a nemůžete po kožním lékaři chtít, aby obsluhoval ventilátor.

Máme teď připravených několik scénářů a pořád jsme schopni se o případné pacienty postarat, i kdyby měla přijít nějaká druhá vlna. Jen si myslím, že už to bude s menší hysterií. Na začátku ale opravdu nikdo netušil, co bude. I já sám jsem se bál, že se nakazím nebo že někoho nakazím. Honí se vám hlavou hrozně dalších věcí a máte najednou strach i z toho, co byste jinak neřešili.

Čekali jsme zkrátka, že to bude horší. Překvapila mě třeba vlna solidarity od lidí. Řešili jsme například, jak komunikovat se sestřičkou, která je zavřená uvnitř toho infekčního boxu. Napadlo nás, že by nám pomohly dětské chůvičky – a jeden odkaz na Facebooku znamenal, že nám jich přišlo asi pět. Lidé nám posílali i kafe a občerstvení. Tak jsme se s primářem shodli, že není až tak nutné, abychom měli nějaké další benefity, a vzdali jsme „covidových“ příplatků. Přišlo nám to tak v pořádku – a třeba je nemocnice využije jinak.

■ text: Václav Bešťák, foto: Karolina Ketmanová

Další články: