Vojtěch Kříž

Pocházím z Radětic. To je taková malá vesnička coby kamenem dohodil od Milína. Ten Milín nezmiňuji jen tak, právě sem jsem na základce přestoupil ze Stěžova. To je zase coby kamenem dohodil od Radětic. Když jsem vychodil základku, vyučil jsem se na Březových Horách elektrozámečníkem. Pak jsem dva roky opravoval a svářel, co se dalo, běžná rutina. No a pak přišla vojna.

První rok byl fakt náročný, ale to poznal asi každý, kdo tam byl. Druhým rokem ze mě udělali instruktora tanku T-54. Pak jsem se vrátil a začal pracovat v rudných dolech, ale za těch pár floků to moc nestálo, tak jsem přešel na uran. Nejdříve jsem opravoval důlní mašinky, pak jsem makal na hloubení. Strašná dřina. Na šachtě 16 jsem měl tu možnost se setkat s politickými vězni. Ti vězni byli féroví chlapi, dalo se s nimi mluvit i pracovat. Po osmašedesátém se to ale všechno změnilo. Političtí vězni museli odejít a do práce nastoupili obyčejní muklové. 

Když už jsme u toho osmašedesátého. V den před tou okupací jsem byl s jednou dívkou, která byla mimochodem opravdu krásná, v příbramském kině. Dávali tenkrát dva díly Kleopatry s Burtonem a Taylor. Domů jsem dorazil kolem půlnoci a šel jsem spát. Budík mi zazvonil kolem půl páté, ale z postele se mi ještě nechtělo, tak jsem si zapnul rádio a šel jsem si ještě na chvíli lehnout. Před pátou ale rádio přestalo hrát, tak se sám sebe ptám: „Co se stalo?“ No a pak to přišlo.

Z rádia se ozvalo, že přišla okupace. Ihned skáču na pionýra a jedu do práce, kde končila noční šichta. Velký rošambo, to tedy ano. Tak jsme se rozhodli stávkovat. „Ani gram uranu okupantům nedáme!“ Protestovali jsme, ale nikdo z nás vlastně vůbec netušil, co bude dál. Tak jsme povypínali trafostanice a nabíječky a rozhodli jsme se, že uděláme takový společný průvod Příbramí. Týden jsme pak nepracovali, ale potom se to jaksi celé otočilo a všechno bylo jinak.