Betlémář Ján Chvalník

Narodil jsem se v Praze, ale vyrůstal ve Štiavniku. To je dědina pod Javorníky na Slovensku. Pak jsem odešel do Karviné na odborné učiliště, kde jsem se vyučil havířem. Vojna mě zavedla zpátky do Prahy, sloužil jsem v Klecanech a jednou jsem si tam všiml náborového letáku od uranových dolů. Tak jsem si řekl, že půjdu do Příbrami – když už jsem ten vyučenej havíř. V 70. letech jsem nastoupil a už jsem tady zkejsnul. 

Dělal jsem lamače – komínáře, byla to hodně fyzická práce. Baví mě všechno, ale ta havířina, ta mě bavila obzvlášť. Je za váma totiž vidět nějaká práce. Havíři byli tvrdý, ale hodně kamarádský. V hospodách jsme si vynadali, občas nějaká ta facka padla, ale dole jsme museli držet při sobě. Nikdy jsme nevěděli, kdy budeme potřebovat jeden druhýho. Občas něco spadlo a vy jste si mohli jenom oddychnout, že jste na tom místě zrovna nebyli. Ne všichni ale měli takový štěstí. 

Nejtěžší je jezulátko

Když jsem skončil tu lamačinu, dali mě na lehčí práce do skladu střeliva. Tady jsem se skoro nudil, ráno vydáte střelivo a musíte čekat, jestli vám ho náhodou někdo nevrátí. Protože jsem tam měl dlouhou chvíli, začal jsem opravovat kamarádům vrtačky a hrát si se dřevem. Skoro v každý rodině na Slovensku se vyřezávaly věci jako dřevěná lžička, nějaká vařečka nebo mísa, takže se dřevem jsme byli docela zruční. Ale tady mě to doopravdy chytlo. Štajgrové už pak podle odřezků od dřeva vždycky poznali, kdo v tom skladu zrovna byl. 

Jeden kamarád odcházel pryč ze šachty a dlužil mi asi pět set korun. Protože je neměl, dal mi místo nich starý betlém. Chyběla v něm jedna palma. Říkal jsem si, že přece nejsem tak levej, abych ji nedokázal dodělat. No a tím to začalo. 

Nejprve jsem kopíroval cizí betlémy, až později jsem vymýšlel svoje vlastní figurky. Ani u toho kopírování se mi ale nikdy nepovedlo udělat přesnou kopii, v každé figurce jsem nechal něco svého. Třeba obličej. Ostatní mi říkají, že se mi všechny postavičky podobají, protože nejradši dělám vousatý chlapy. Jsou nejjednodušší. Nejtěžší je naopak jezulátko a ženské obličeje, do nich se raději ani moc nepouštím. 

Příbramské betlémy jsou stejně nejkrásnější

Samozřejmě mě začala zajímat historie betlémářství na Příbramsku. Vždyť jsme největší betlémářská oblast v Čechách! Pro rozvoj bylo nesmírně důležité hornictví. Havíři chtěli chodit na pivíčko – my jsme taky chodili skoro denně – a museli si nějak přivydělat. Svou roli sehrála samozřejmě Svatá Hora, významné poutní místo. A napomohla tomu blízkost Prahy. I tady v Příbrami byly velké vánoční trhy, ale Praha představovala zaručený odbyt. 

Příbramské betlémy jsou zvláštní. Já říkám, že jsou stejně nejkrásnější. Jde to těžko popsat, viděl jsem stovky betlémů, ale ty příbramské jsou prostě jiné. Už třeba svojí velikostí, byly tu běžné až třiceticentimetrové figury. Do betlémů se taky dávaly krystaly z dolů a kameny se posypávaly galenitem. 

Každý betlém má svoje zásady. První se týká toho, odkud postavy do betléma přicházejí. Když má figura nakročenou levou nohu, přichází zleva – a naopak. Tři králové by měli přicházet od východu, tedy zprava. Na to musí myslet už řezbář, když figurky vyrábí. Zadruhé, Ježíšek by měl do betléma přibýt až na Štědrý den. První k němu přijdou pastýři s ovečkami, 6. ledna ale ustoupí do pozadí a do popředí se dostanou právě králové. Celé se to může různě přestavovat až do Velikonoc, existují i velikonoční betlémy. A třetí takové pravidlo říká, jak by měla stát svatá rodina, tedy Josef vpravo a Marie vlevo.

■ text: Václav Bešťák, foto: Karolina Ketmanová

Tradiční výstava betlémů Hornického muzea, tentokrát netradičně na dole Vojtěch na Březových Horách. Po několika letech bude opět vystaven velký historický Masnerův betlém i řada menších jesliček. Soudobou tvorbu reprezentuje betlém Milana Hoška s Dobříše, letos doplněný o nové daráčky a hornickou kapelu, stavby inspirované místní historickou architekturou k tomuto betlému vytvořila Eliška Drahokoupilová. I v keramickém betlému Josefa Tichého a Tomáše Wilda z Dobříše můžeme poznat známé stavby, tentokrát z Březových Hor.

K letošním Vánocům se ale váže i jedno výročí, a to rovných dvě stě let od ozdobení prvního vánočního stromečku v Příbrami. Tuto událost na výstavě připomenou historické ozdoby a ukázky starých hraček, které mohly příbramské děti v průběhu dvou staletí pod stromečky nalézt.

Další články:

• Do Brd s linkou 505
• Skryté příběhy
• Do brdských hvozdů s virtuálním lesníkem
• Běžkařské trasy