Rudolf Vohnout
Stojí tu dvě promítačky i malý pracovní stůl na opravu poškozených filmů. Většinu práce dnes ale odvádí moderní projektor a server s datovým úložištěm. „I tak mě ta práce pořád baví. Je to lepší než sedět doma,“ usmívá se, zatímco nás z promítací kabiny nechává rozsvítit v sále.
K příbramskému kinu patří neodmyslitelně i jeho promítač Rudolf Vohnout – a tohle je příběh, který ho sem přivedl.
Kino jako takové muselo dělat hospodářskou a politickou práci. Muselo mít výsledky v obou směrech. Ale jedno vylučuje druhé. Aby bylo kino nabouchané, chtělo to film nejlépe ze Západu. Aby bylo politicky za dobře, musel být z Východu, ale na ty zase skoro nikdo nechodil. Průšvihy byly, například s Kladivem na čarodějnice. Film se promítal v celém Československu, ale byl zakázaný v Jihočeským kraji a v Příbrami. Nevíme proč, ale byl zde zakázaný. Byl tu nicméně filmový klub, tak jsme to promítli alespoň v rámci klubu. A i když byly filmové kluby trochu uvolněnější, šla vedoucí na kobereček. Nějaký ten pomyslný pohlavek za to určitě dostala. |
Oproti tomu se sovětský válečný film „...a jitra jsou zde tichá“ promítal povinně pro školy, přestože je v něm obsažena scéna, kde si šly ženistky odpočinout do sauny a na širokoúhlém plátně se procházejí nahé. Otázkou zůstává, zda by tento snímek byl pro mládež povinný, kdyby se nejednalo o film sovětský. Taky jsme tady měli jeden zajímavý německý film, Helga. Tam byl celý porod, kompletně. Bylo zajímavý, že spousta chlapů, co seděli dole v sále a drželi manželku za ruku, přešli ten film v klidu. Když se jim to pak rozleželo, tak se jim protočily panenky a museli jít na panáka. Vtip byl v tom, že to se stalo i mně. Seděl jsem s manželkou v sále a promítal kolega. Já promítal od osmi a to se mi udělalo v kabině tak šoufl, že jsem vletěl do restaurace do výčepu na panáka a zase mazal zpátky. Jednou jsme pouštěli sérii detektivek Alibi. Film měl asi pět filmových kotoučů. Já jsem svojí kolegyni říkal, že když to je detektivka, tak by vůbec nevadilo, kdyby někdo ty pásy prohodil. Jenže ono se jí to, i když neúmyslně, povedlo. A lidi chodili z kina a povídali: „Člověče, to bylo tak zamotaný. Já jsem do poslední chvíle netušil, jak to dopadne.“ |
Hodně se toho za ta léta změnilo. Zatímco před lety bylo promítání plnohodnotné řemeslo, na které jste potřebovali speciální vzdělání zakončené odbornou zkouškou, dneska je to víceméně práce s počítačem. 2,5 kilometru dlouhý filmový pás se změnil v digitální disk. Nebráním se žádnému žánru, nejradši však mám komedie a sci-fi. Vybrat nejoblíbenější film, to je pro promítače těžká věc. Ale kdybych musel, vybral bych francouzskou komedii Přátelé kopretiny či komedii Nejmenší kino na světě. Během mého působení promítači přicházeli a odcházeli. Já jsem tu stále, nadále věrný svému řemeslu. Přišel jsem k němu jako slepý k houslím, ale neměnil bych. Mám svou práci rád.
■ text: Zdeněk Kubát a Karel Kraus, foto: Karolina Kemtanová
|
Další články: