Budova Knihovny Jana Drdy

Od roku 1984 zde má sídlo Knihovna Jana Drdy.

Na jedné z parcel, na kterých dnes na příbramském náměstí TGM stojí budova Knihovny Jana Drdy (č. p. 156/I), prokazatelně bývala nejpozději v první polovině 17. století hospoda. Můžeme však pouze spekulovat, že právě v tomto domě sídlil v roce 1379 rychtář Ješek, který měl podle daňového rejstříku rychtářskou hospodu, protože toho roku bylo v Příbrami krčem mnohem více.

Je pravděpodobné, že rychtář Ješek může být totožný s rychtářem Janem Rubášem, neboť Ješek je zdrobnělina od jména Jan a časově to odpovídá. O rychtáři Janu Rubášovi, který byl tehdy nejvyšším představitelem města z řad jeho obyvatel, víme, že to byl člověk velmi zbožný, kterému záleželo na jeho duši a na tom, aby se i po smrti za jeho rodinu lidé modlili. V roce 1393 totiž založil nadaci pro příbramský kostel sv. Jakuba. Z této nadace byl ve farním kostele zřízen oltář Božího Těla (tedy Kristova Těla a Krve) a Panny Marie. Za Rubášovu rodinu se u tohoto oltáře měly sloužit přímluvné mše.

Vzhledem k tomu se nabízí úvaha, zda z doby Rubášova působení nepochází i kamenný reliéf, který byl objeven asi v roce 1870 při zásadní přestavbě domu U Černého orla. Bohužel se nedochovala přesná zpráva, jak a kde byl reliéf objeven. Je možné, že už kdysi byl do domu Černého orla odněkud přenesen, možná tam byl od svého vzniku. Jisté je pouze to, že odborníci datovali jeho vytesání do pozdního středověku, čili do 14. až 15. století.

Reliéf se nyní považuje za záhadný, ale to jen díky naší neznalosti. Ať se nám to líbí nebo ne, v pozdním středověku bylo město Příbram veskrze křesťanské, a tak i na tomto reliéfu jsou obyčejné křesťanské symboly, které tehdy všichni znali, jen my v nich hledáme bůhvíco.

Začněme pelikánem. Kde se tu vzal? Ve zdejší přírodě se nevyskytuje, ale je známo, že v případě nedostatku potravy si zobákem rozklove svou hruď a svá mláďata krmí krůpějemi své vlastní krve. Proto je v křesťanské ikonografii Ježíš někdy zobrazován jako pelikán, který si rozklovává zobákem svou hruď a který nás – své děti – prostřednictvím své oběti na kříži z lásky živí svou krví.

Dále tu máme jelena, který je ve středověké křesťanské ikonografii také symbolem Krista. Je vlastně rychlým poslem spasitele, který svou obětí na kříži přivádí zbloudilé duše dychtící po Bohu k obrácení na víru.

Jezdec na koni ve středověké křesťanské ikonografii představuje Krista sedícího na koni v den posledního soudu a symbolizuje jeho nanebevstoupení či seslání Ducha svatého, tedy naději i na náš věčný život.

Růžička neboli rozeta, kterou má dosud Knihovna Jana Drdy ve svém logu, je nejen ve středověku spojena s uctíváním Panny Marie. Podle křesťanské ikonografie je také symbolem Kristova srdce. Představuje cestu k osvícení – kompas, který nás vede, jestliže zaklepeme na bránu posvátných duchovních cest. Pro knihovnu je to ideální symbol.

Vraťme se ještě k historii domu. V roce 1600 se do tohoto domu přiženil pozdější příbramský primas a šenkýř Jan Smíšek jinak Velvarský. Dne 6. ledna 1622 žádal nejvyššího mincmistra Viléma Vřesovce z Vřesovic, aby ho zprostil primátorského úřadu. Jako důvod uváděl, že důstojníci ubytovaní tehdy – za třicetileté války – v Příbrami po domech měšťanů se stravují u něj v hospodě, a když koupil od formana sud vína, vojáci ho bez zaplacení vypili.

 V roce 1629 přijel na žádost děkana J. Sallera do Příbrami pražský malíř Adam Ulrych se svým tovaryšem, aby obnovili obrazy v kostele svatého Jakuba. Ubytovali se na rynku v hospodě u primasa Jana Velvarského. Konšelé při té příležitosti chtěli barvami zkrášlit i svatohorskou sošku Panny Marie. Mistr malíř nařídil svému luteránskému tovaryšovi, aby sošku ze Svaté Hory přinesl. Tovaryš celou cestu nadával: „Ó, jak nepěkná jest ta petrovská (loupežnice). Jaké hadry a cancory na sobě má to petrovské dítě?“ A když ji v domě omalovával, řekl: „Již drobet křtaltovnější (ozdobnější) bude ta z kurvy dcera, byvši prve jako nějaká petrovská.“ Pak sošku postavil na stůl a dal se do pozlacování jiného obrazu. Po chvíli se jasná obloha zatáhla a zahřmělo. Od Svaté Hory do domu dvakrát udeřil hrom a skrz prosklená okna, která zůstala neporušena, „pronikl hromový oheň jako jazyk do komory a rozlil se tu jako ohnivá řeka“. V komoře bylo několik lidí, ale oheň neuškodil nikomu, omráčil a porazil jen lajícího tovaryše. Potom se kolem něj otočil, vyvalil se jako káď vody ze dveří do síně a ze síně domovními vraty do podloubí a na rynek a zmizel u čtvrtého domu. Do hospody k Velvarským se seběhlo mnoho lidí a polomrtvého tovaryše křísili. Když mu svlékli kabát, viděli, že jeho pravá ruka, kterou nechtěl madonu malovat, zčernala jako uhel. Po dlouhé chvíli přišel tovaryš k sobě a třásl se jako osika. Uznal svou vinu a přísahal, že se už Matce boží rouhat nebude. Tato událost je dodnes vyobrazena na jedné z lunet v ambitech na Svaté Hoře.

Za třicetileté války příbramská radnice „za příčinou bezbožné soldatesky k ruině přišla“, proto probíhala úřední jednání městské rady v této hospodě. V roce 1651 v ní její majitelka Dorota Milínská jako jediná ve zničeném městě šenkovala pivo i víno. V roce 1677 hospoda vyhořela a musela být postavena znovu.

Kolem roku 1710 přišel do města z Milána kupec Lorenzo Fiorone, který se zakrátko oženil s Markétou, dcerou francouzského zlatníka Ludvíka Alise. Získal s ní velké věno, proto si koupil i dům U Černého orla s podloubím. Po otcově smrti v roce 1720 zdědila Markéta Fiorone ještě značný movitý majetek, a tak její manžel Lorenzo Fiorone mohl dům U Černého orla přestavět. Jejich potomci však rodinný majetek pro dluhy prodali.

Roku 1738 se usadil ve městě vyučený lékárník Jakub Ferdinand Procházka a zadlužil se, aby mohl koupit od Františka Xavera Wiessera dům U Černého orla a zařídit v něm lékárnu, která zde přes počáteční finanční problémy svého majitele nakonec zůstala několik desetiletí. Jméno domu U Černého orla se v pramenech objevuje od roku 1751.

 V roce 1768 Jakub Ferdinand Procházka už jako příbramský primátor lékárnu prodal. Nejpozději od roku 1787 byla lékárna přemístěna do domu č. p. 123/I U Bílého lva za kostelem. Dům U Černého orla pak vlastnil Matěj Černý, kolem roku 1820 Antonín Černý a po něm Filip Černý.

Hostinec u Černého orla ř. p. 156/I zde byl již v první polovině 19. století. Při týdenních trzích se kolem roku 1846 prodávalo podél podloubí tohoto domu takzvané české koření – kmín, anýz a majoránka, dále i chléb, mouka, krupice, kroupy, jáhly, proso a jiné potraviny.

Při demolici domu ve 20. století byla objevena podzemní chodba, která vedla směrem k rybníku Obora. Zároveň vedla z radničního sklepení či šatlavy (zbořené č. p. 149/I) pod rynkem směrem k domu U Černého orla zatuchlá chodba, která se posléze propadala do jámy plné vody, páchnoucí hnilobou. Chodby byly zasypány.

PhDr. Věra Smolová