Antonín Jedlička (1923-1993)

Známý herec, bavič a zvukový imitátor Antonín Jedlička se narodil 18. února 1923 v Březových Horách jako nejstarší z šesti dětí nezaměstnaného kloboučníka. V době krize se rodina přestěhovala do Prahy, nejprve do Karlína, později na Žižkov. Tady malý Toník absolvoval svá první veřejná vystoupení, když s otcem a strýcem chodili hrát a zpívat po domech, aby si něco přivydělali. Svým čistým hláskem vzbudil takovou pozornost, že se brzy stal zpěváčkem Kühnova dětského rozhlasového sboru a Dismanova souboru.

Toník prošel hlasovou zkouškou jako po másle a hned začal zpívat sóla. Protože však v té době údajně neměl ani své vlastní boty (dělil se o ně s bratrem), tak mu jeho pan učitel koupil nové tenisky, aby mohl do rádia chodit vždycky obutý. Z rozhlasu se časem dostal na scénu Vinohradského i Národního divadla. Byly mu svěřeny dětské role v Divotvorném klobouku, Babičce a Svatém Václavu. Přes O. Korbeláře si už jako kluk vyzkoušel i filmování. Také tady rychle uspěl a byl často obsazován - hrál ve filmech Tulák Macoun, To byl český muzikant, Madla zpívá Evropě a dalších. V letech 1936-41 byl členem Městského divadla na Vinohradech, 1941-45 Uránie a ND, 1945-46 Divadla 5. května, 1946-49 Čs. rozhlasu.

Na veřejnosti vystupoval pod pseudonymem Strýček Jedlička a jeho oblíbenou rekvizitou bývalo veselé prasátko (loutka), které choval v náručí a se kterým si povídal - nenapodobitelně přitom za něj chrochtal a kvičel. Ve svém Studiu strýčka Jedličky (vzniklo v roce 1987 při pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešního Výstaviště) se snažil děti naučit různým dramatickým žánrům a nebojácnému vystupování na veřejnosti. Někdy je třeba i štípl nebo postrčil, aby něco předvedly. Chtěl je naučit nebát se na jevišti. Vyžadoval přitom bezpodmínečnou kázeň, takže se se ho děti někdy až bály (dokonce se některé z nich na scéně prý i počůraly), ale zároveň ho milovaly.

Čtyřicet pět sezon byl pro děti strýčkem Jedličkou, strejdo mu dokonce říkala i jeho žena, baletka Miroslava Janoušková. Se svým pořadem jezdil po celé republice, ale vlastní televizní program pro děti neměl. Hlavním těžištěm jeho práce však bylo vynikající umění imitace všech možných zvuků i pazvuků - uměl bučet, kokrhat, štěkat... prostě všechno, na co si kdo vzpomněl. Namluvil tisíce zvuků do filmů, nejvíce přemýšlení mu prý dalo mlaskání masožravé rostliny pro snímek Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela.

Přes svou nevysokou postavu se A. Jedlička vyznačoval obrovskou vitalitou - odehrál přes 300 představení ročně a natočil více než 50 gramofonových desek. A vydělával již od mládí slušné peníze, takže měl dost závistivců, kteří o něm tvrdili, že si "vychrochtal" miliony. Když vyrazil ve svém žlutém Mercedesu 300 D, vzbuzoval úsměv i závist.

Ačkoliv byl šťastně ženatý, pronásledovaly ho spousty fanynek - jedna z nich mu dokonce pletla vesty se stylizovaným motivem jedle, které s oblibou nosil na vystoupení. Nezanedbával přitom ani svět filmového plátna, či televizní obrazovky, kde se vyžíval hlavně v menších rolích, ve kterých přitom dokázal uplatnit všechno své imrprovizační i komické nadání. S režisérem Milanem Peškem připravil šestnáctidílný televizní cyklus Kulišáci strýčka Jedličky, ve kterém bavil dospělé diváky. Neobešel se bez něj žádný zábavný pořad, žádný Silvestr - ať už televizní, nebo rozhlasový, zkusil si i dabing (trpaslík Barkarola v Angelice). Je autorem několika knížek pro děti, ale i pro dospělé - „Pohádky strýčka Jedličky“ (1963), „Dům U veselé slzičky“ (1967), „Knížka strýčka Jedličky“ (1974, 1981), „Zpáteční lístek do dětství“ (1983), „Když herci nehrají…“ (1988), či „Jeviště hereckých osudů“ (1990).

S rodinou žil na Starém Spořilově v domě po zpěvačce Adě Nordenové. Ale i Antoním Jedlička byl jenom člověk, a jako takový toužil po obdivu a poctách. Několikrát sám žádal o titul zasloužilého umělce za svoji dlouholetou práci s dětmi. Nakonec jej v roce 1984 opravdu získal, a když byl v jedenadevadesátém roce vyzván, aby titul na protest vrátil, neudělal to. Své trofeje si vážil, nespojoval ji s politikou. Rád se pyšnil řadou dalších ocenění: byl hrdým nositelem vyznamenání Za vynikající práci, získal Řád dětského úsměvu, stal se laureátem Haškovy Lipnice. Vlastnil také vyznamenání II. stupně Za rozvoj sportu mezi mládeží.

S kolegy z branže si rád zahrál fotbal, hokej, anebo tenis - a právě na tenisovém hřišti také zemřel. Na kurtu býval vždy ve svém živlu, při hře kokrhal, kukal a dělal všemožné legrácky. Tak tomu bylo i 28. srpna 1993 na tunaji známých osobností v Houšťce u Staré Boleslavi. A Jedlička odpálil míček, zachrochtal a upadl. Všichni se smáli v domnění, že jde o žert. On ale ležel a nevstával. Byl mrtvý... O pět let později založili na jeho počest Karel Štědrý s Karlem Bláhou ml. Memoriál strýčka Jedličky.

Text: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/19680-antonin-jedlicka.html