Fráňa Kučera (1897-1929)

Přestože pracoval jako báňský dozorce v březohorských dolech, coby spisovatel a básník se zasloužil o rozvoj příbramského kulturního života. „Rodí se básník kraje, básník březohorských šachet, básník Podbrdska,“ řekl o něm Václav Palivec.

František Kučera se narodil 11. září 1897 v Příbrami V. – 88, tj. v dnešním Podlesí. Vyrůstal jako nejmladší člen rodiny společně s matkou Terezií Kučerovou a svými čtyřmi sourozenci. Otce, písmáka, chalupníka a havíře březohorských šachet Františka Kučeru nikdy nespatřil. Zahynul v šachtě ještě před jeho narozením, tak jako ostatní strýcové, dědové a další z jejich rodu. 

Už v dětském věku se jevil jako neobyčejně bystrý a iniciativní, neustále nad něčím přemýšlel a dumal, na svůj věk byl ve srovnání s ostatními duševně vyspělý a uvážlivý. Přesto v této době nevzpomíná na školu rád.  „Při každé nové ráně, při každém ústrku jsem se více uzavřel v sebe a tím živěji chápal bezpráví, tím pevněji jsem miloval máminy vyrudlé oči a doškovou chalupu – a večer, když vytlačil chlad z lesů vůni modřínů a pryskyřic, když matka sedřena usedala u plotny, aby sehnala kousek večeře, usínajíc s kusem chrastí v ruce, díval jsem se široce rozevřenýma očima na ni – na vše kolem a těžká vlna sladké bolesti se rozlévala v mých dětských prsou. Tu rostlo ve mně ocelové odhodlání – nebáti se! Jíti životem a pomáhat!“

Po vychození obecné a měšťanské školy ve čtrnácti letech nastoupil do březohorských úpraven jako havíř.

Fráňa Kučera miloval přírodu a nejvíce blízký les pod Dubovou horou, stále více se u něj také rozvíjel zájem o literaturu. „Ukradené chvilky za senem u vikýře byly mou školou a můj celý svět široširých obzorů. Hukot strojů doplňoval můj neživý svět a tragika padlých, ten pod řemenem, ten mezi koly, ten rozsápaný strojem, mě naučila cítit lidsky. Stříbrná huť, plná síry a arsenus dělnictvem vytřeštěných očí od otravy olovem, mi byla školou života.“

František, již jednadvacetiletý, byl doporučen od svých nadřízených, kteří rozpoznali jeho nadání, ke studiu na dvouleté hornické škole pro výchovu důlních dozorců v Příbrami.  

Oslovovala ho poezie proletářská, oblíbil si verše Jiřího Wolkera a Josefa Hory, byl ovlivňován silnou tradicí Petra Bezruče a Františka Sokola-Tůmy a mezi jeho oblíbené spisovatele patřili i básníci rodného domova, např. Toman, Sezima a Svoboda. Kučera publikoval poprvé své kratší básně, povídky a epigramy v místním sociálně-demokratickém časopise Naše obrana.  

Do kulturního života se Kučera zapojoval ještě více: zakládal knihovny, sbíral grafické listy, pořádal divadla, přednášel o hornických tradicích na Příbramsku, setkával se s mladými, kteří byli podobného smýšlení a následně vytvořil malý literární kroužek. Jejich schůzky a tvorba ovlivňovaly a rozvíjely příbramský literární život a zároveň motivovaly jiné. Pro Příbram nastalo šťastné kulturní období.  

Téměř denně vyhlížel mladý horník netrpělivě své přátele od zadního jemu vyhrazeného stolu a od černé kávy z Pražské kavárny v Příbrami, která se stala místem pravidelných schůzek Fráňovy skupiny. 

V roce 1929 dolehla na Fráňu Kučeru nemoc. Zprvu se zdálo, že jde o angínu, kterou zanedlouho vyleží. Horečky neklesaly, básník chřadl, špatně dýchal a hubnul. Přidaly se i hornické nemoci – tuberkulóza a revmatismus.  

„Čtyři dny před smrtí básníkovou byl jsem u něho naposled,“ vzpomínal Mirek Elpl. „Seděl u okna, v ruce držel zrcadlo a jakoby hněvivě, díval se do něho. – Zatracená nemoc! Povídal jsem mu: – Fráňo, žádné rozčilování, škodí to tvému srdci. (...) Až se uzdravíš, dám si s tebou zápas a nařežu ti! Ale tomu ‚až budeš zdráv' již jsem sám nevěřil. (...) Na stole spatřil jsem zalepený dopis v modré obálce, mně adresovaný. Roztrhl jsem obálku a četl: ‚Drahý příteli, zmocňuji tě po své smrti, abys ujal se Edice Druza a nedal jí zahynouti. Vidím, jak nápadně se mi krátí doba a že vyhnutí asi nebude.' Slovo ‚nebude' bylo silně podtrženo. A já musel vyjít ze světnice na chodbu, aby Fráňa neuzřel slzy v mém oku...“

 „Konečné umírání bylo lehké,“ pokračuje Elpl. „V neděli v 11 hod. dopoledne dostal Fráňa strašnou žízeň. Dali mu zředěnou ovocnou šťávu s přimísením dávky malaga. Fráňa vypil to jedním douškem. – Lidé, to je dobré, kdybyste věděli, jak je to dobré! A usnul. Srdce bilo stále slaběji – až přestalo bít úplně. Usnul navždy...“

 „Ležel na desce v hornickém stejnokroji. Na prsou kytičku květin. Pod pravou paží ‚Písničky hlubin'. Vosková tvář. Zavřené oči. Ruce zkřížené. To je – to je náš Fráňa... Fráňo, kamaráde ze všech nejmilejší, cestička k hrobu tvému nezaroste.“

Bylo mu 31 let.

Zdroje: 

SRCHOVÁ, Martina. Fráňa Kučera a literární skupina Druza. Plzeň, 2010. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická.